OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak je tu máme zase zpátky, naše drahé švédské DARK TRANQUILLITY. V tradičním naložení, evidentně a bez jakéhokoliv odporu doznávající vlastní melody death metalovou identifikaci. Tak tradiční, a tak evidentní DARK TRANQUILLITY, že už by to snad ani tradičnější či evidentnější nemohlo být. Zdvojené kytarové ohňostroje v těsném závěsu za typickými riffokombinacemi, o překot uhánějící tempo bicích střídající efektní klávesové a elektronické koláže a až na výjimky chroptivý vokál Mikaela Stanneho. Překvapuje to snad někoho? Upřímně řečeno, mě tedy ne. Ve světle posledního albového záseku „Character“ (2005) a tiskových prohlášení, prezentujících novinku „Fiction“ jako návrat k albům „The Gallery“ (1995) či „The Mind´s I“ (1997), totiž nemohlo být jiné cesty za posluchačem, než právě té tradiční a evidentní.
Ale je vůbec někdo, když už jsme u toho, kdo by se proto na švédskou šestici zlobil? Kdo by jí chtěl mít za zlé, že novinka je tak do roztrhání těla předvídatelná, když zároveň s tím přináší poměrně silný hudební zážitek pulsující celou řadou výborných nápadů? Proč? Pravda, jistým (a skoro bych řekl i jedním z mála) nedostatkem alba „Fiction“ je, že díky veškeré té očekávanosti je poněkud složitě nahmatatelným. Jakmile ho ale jednou pořádně stisknete, čímž je samozřejmě míněn zejména dostatečný počet poslechů, už ho zkrátka nepustíte a obávám se, že ani ono vás. Jako kdybyste si v pohybu z ptačí perspektivy prohlíželi kamenný masiv nejvyšších švédských hor a na ten pohled už nikdy nezapomněli. Všude číhá majestátní velikost („Nothing To No One“), stíhaná lechtivou závratí („The Lesser Faith“, „Inside The Particle Storm“) či přímo strachem z pádu do nedohledných hlubin („Terminus (Where Death Is Most Alive)“), kterou jen nárazově nahradí pohled v zásadě prachobyčejný („Blind At Heart“, „Focus Shift“). A vysoko nad tím vším, tam, kam se lidské oko podívá jen zřídkakdy, se na slunci vyhřívá „Misery´s Crown“, srdcervoucí vzkaz příštím generacím vytesaný do studeného kamene. Není možná náhodou, že tahle zřejmě nejsilnější věc alba odkazuje (a to nejen prostřednictvím Stanneho melodického zpěvu) spolu s „The Mundane And The Magic“ na revoluční album „Projector“ (1999), nicméně to bych opravdu nerad nějak blíže rozpitvával.
Protože tím bych nejspíš do pomyslného bludného kruhu snad všeho metalového, který na jednom svém vrcholu skrývá lačnost po vývoji a experimentování, a na tom druhém pak zatvrzelé a ortodoxní staromládenectví, mohl nahnat i DARK TRANQUILLITY. A to bych vážně nechtěl. Kapela, která celý tenhle kruh (rovněž pomyslně) opsala dejme tomu tak jeden a půlkrát a pak ho celý hodila za hlavu, mě totiž na „Fiction“ definitivně přesvědčila, že nemá cenu od ní chtít cokoli jiného, než jen to, co chce právě ona sama. V takovém případě se prakticky skoro vždy dostavuje minimálně chvalitebný výsledek a já tak nevidím nejmenší důvod, proč zkrátka nehodit případné rozpaky za hlavu a říct si ano, tohle album, ať je zelené, modré nebo červené, je prostě dobré.
„Fiction“? DARK TRANQUILLITY, DARK TRANQUILLITY a zase DARK TRANQUILLITY. V libovolném pořadí.
7,5 / 10
Mikael Stanne
- zpěv
Martin Henriksson
- kytary
Niklas Sundin
- kytary
Michael Nicklasson
- baskytara
Martin Brändström
- klávesy
Anders Jivarp
- bicí
1. Nothing To No One
2. The Lesser Faith
3. Terminus (Where Death Is Most Alive)
4. Blind At Heart
5. Icipher
6. Inside The Particle Storm
7. Empty Me
8. Misery´s Crown
9. Focus Shit
10. The Mundane And The Magic
Endtime Signals (2024)
Moment (2020)
Atoma (2016)
Construct (2013)
We Are The Void (2010)
The Dying Fragments (compilation) (2009)
Where Death Is Most Alive (DVD / live album) (2009)
Misery´s Crown (single) (2009)
Yesterworlds (compilation) (2009)
Manifesto Of Dark Tranquillity (compilation) (2009)
Fiction (2007)
Focus Shift (single) (2007)
Character (2005)
Lost To Apathy (EP) (2004)
Exposures – In Retrospect And Denial (rarity) (2004)
Live Damage (DVD) (2003)
Damage Done (2002)
Haven (2000)
Projector (1999)
Zodijackyl Light (video) (1997)
The Mind´s I (1997)
Enter Suicidal Angels (MCD) (1996)
The Gallery (1995)
Of Chaos And Eternal Night (MCD) (1995)
Skydancer (1993)
Tranquillity (EP casette) (1992)
Trail Of Life Decayed (EP) (1992)
A Moonclad Reflection (EP) (1992)
Trail Of Life Decayed (demo) (1991)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Century Media/EMI
Stopáž: 45:51
Produkce: Tue Madsen & DARK TRANQUILLITY
Studio: Rogue Music
Více méně pořád parádička. Nečekal jsem nic převratného a taky to nedostal, ale to co jsem dostal se mi líbí. Řeči o návratu ke kořenům jsou vcelku pravdivé. Jisté reference tu určitě jsou. Hlavní je, že kvalitativní punc kapely zůstal zachován. Mám sice trošku obavy do budoucna, ale zatím mě DT stále baví.
Spokojenost. Spokojenost i přesto, že DARK TRANQUILLITY namíchali do tyglíku jen ty dobře známé ingredience. Nevadí, vždyť účinkují stále tak spolehlivě. Spokojenost i když tolik opěvovaná „Misery's Crown“ pouze kříží nezapomenutelnou hymnu „The Treason Wall“ se zasněnou atmosférou přelomového alba „Projector“. Spokojenost i přesto, že „Fiction“ je jen dalším z řady ortodoxních alb post-projectorské éry. Bodování si tentokráte nechávám od cesty, neb nemá sebemenšího smyslu bodovat desku kapely, ke které nejsem schopen zaujmout alespoň trochu kritické stanovisko.
Z doposud posledního alba DARK TRANQUILLITY jsem nijak nadšením nerostl a nutno, že prvotní kontakt s Fikcí se nesl v lautr stejném duchu. Zemité retro s moderním zvukem a sem tam silnější melodií a návykovou klávesovou plochou mě nijak zvlášť za srdce nechytlo, ale narozdíl od "Character" jsem se k tomu albu začal vracet a nakonec musím konstatovat, že si mě svojí sympaticky dynamickou a místy možná až přehnaně ortodoxní tváří získalo. Nemůžu se sice zbavit hořkosti, že druhy průkopničtí Švédové se stali zákopníky, ale taková je prostě doba. Škoda, že album neobsahuje víc hitovek jako je "Misery´s Crown". Příjemný poslech, ale absolutně ne strhující jako "Damage Done".
Stary dobry borci su spat s vybornym albumom
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.